Každý, kdo vychoval nějaké dítě, to zažil. Ne všude se dá zajet s kočárkem, dostat se do městské dopravy to je problém a když miminko brečí a je k neutěšení, v náručí je za chvíli k neunesení. Přitom se miminka stále někam nosí, přenáší, chovají a ono se jim to libí. Jak to ale udělat, aby hned nebolela záda a nebo aby měl člověk dokonce volné ruce? Řešení je jednoduché - Šátek Na nošení Miminka. I naše prababičky to znaly. Když bylo potřeba dítě donést na pole uvázaly si jej na záda do šátku, do ruky vzaly nářadí a šlo se. Mnoho národů to dělá tak ještě dnes(např. v Asii, Africe nebo Jižní Americe) Nošení dětí v šátcích na těle je staré jak lidstvo samo. Vždyť tak je dítě co nejblíže matce, cítí tep jejího srdce, teplo jejího těla. Je to nejvíce podobné tomu, jak se cítilo celých 9 měsíců v těle maminky. Každý ví, že nikde jinde než v náruči maminky se děťátko tak rychle neuklidní.Jedině tam se cítí naprosto v bezpečí. Bylo zjištěno, že nošení dětem prospívá jak fyzicky tak psychicky. Nošením si děti cvičí rovnovážný systém a pomáhá při špatném usazení a vývoji kyčelních kloubů. Jejich mozek dostává více podnětů než mozek dítěte ležícího v kočárku a může se tak lépe rozvíjet. Nošení v šátku velmi prospívá dětem přečasně narozeným či dětem handicapovaným.

Když jsem poprvé se svoji ženou viděl miminko v šátku byl jsem nadšený a dojatý. Bylo to v přírodě a maminka, která miminko měla uvázané na bříšku vypadala moc spokojeně. Byl to asi osud, protože jsme se několik dní před tím dozvěděli, že budeme mít miminko a o to víc jsme byli nadšeni tímto pohledem. Nedalo mi to a maminku jsem oslovil. Dozvěděl jsme se, že je to moc dobrá věc a že se v tom miminku od narození moc líbí. Prý ani to uvázání není moc složité.
Naše druhé setkání se šátkem bylo o mnoho týdnů později na víkendovém kurzu pro nastávající maminky. Jedna z vedoucích v něm nosila svoji nádhernou 3 měsíční dcerku a ta byla nad míru spokojená. Dívala se spokojeně po okolí a když byla unavená, klidně si v něm i pospala, prostě nádhera.
Součástí kurzu byla i instruktáž, jak miminko v šátku nosit a jak šátek uvázat. Dozvěděli jsme se, jak je to pro miminka skvělé a vhodné a to že se jim to líbí jsme viděli na vlastní oči. Moc se mi to líbilo a i moje žena byla nadšená. Má totiž problémy se zády a již tehdy měla strach jak bude zvládat to věčné přenášení dítka, případně když bude mít nějaké bolení. Také rádi chodíme do přírody a bylo nám jasné, že s kočárkem se nedostaneme všude. Vše hovořilo pro šátek. Bohužel jen do té doby než jsme se dozvěděli cenu. Tolik peněz za pruh látky jsem, jako vystudovaný textilák, odmítl zaplatit.
Přece jen však nakonec našeho synka nosíme. Dnes je našemu Honzíkovi více než rok a my jsme co se týká nošení o mnoho chytřejší a zkušenější.
Honzíka nosíme v šátku od narození, šátek se totiž dá uvázat různými způsoby. Lehce jej uvážete tak, aby poskytoval i malinkému miminku potřebnou oporu a přitom bylo v přirozeně anatomické poloze jako u maminky v bříšku. Dá se v něm při troše šikovnosti i kojit. Později, když udržel hlavičku jsme jej začali nosit vzpřímeně tak, aby viděl okolní svět. Jinak to ani nešlo, když je tak strašně zvědavý.
Ptali jsme se, co na nošení říká naše dětská lékařka a ortoped. Líbilo se jim to a neměli námitek, dokonce ortoped nošení doporučoval na správný vývoj kyčlí. Šátek používáme často a při různých příležitostech. Při nákupech v obchodě, na výletech do přírody, nebo třeba, když jde manželka otevřít pošťákovi. Někdy, když není vyhnutí, si jej manželka uváže i při domácích pracech.
Všude kde se s Honzíkem v šátku objevíme se na nás lidé usmívají anebo se zvědavě vyptávají co to je a jak se v tom miminko cítí. A co na to náš Honzík? Je ze šátku přímo nadšen. To je to pravé. Tady má ten správný výhled na všechno dění okolo, cítí neustále přítomnost rodičů a když je unaven, pouze se přitulí a usne. Musím se přiznat, že neznám krásnější pocit než když nosím spícího Honzíka zavázaného v šátku na břiše. Až v této situaci jsem dokázal pochopit alespoň trochu pocity, které zažívají těhotné maminky. I když žena říká, že je to ještě hezčí (no aspoň něco :-)))).
Přes to všechno nejsme otroci nošení a Honzík se nestal závislý pouze na nošení, používáme i normální kočárek. Jsme z malého města a tak na nákupy chodíme pěšky. To se pak Honzík dá do kočárku a jde se. Před obchodem si jej uvážeme do šátku a nemusíme jej nechávat před obchodem, kam se nedá zajet s kočárkem. Manželka lituje maminky nosící svoje děti při nákupech na rukách. Prostě nejsme žádní zarputilí šátkonosičové, ale bez něj si náš život již nedokážeme představit a i když vyrážíme s kočárkem neseme s sebou v kočárku nebo tašce šátek. Nezabere mnoho místa a dá se použít i tolika jinými způsoby. Jako lehká přikrývka, stínítko proti slunci, místo deky když odpočíváme na výletě a dokonce jsme si z něj na zahrádce udělali i houpačku. Unesl bez problémů nejen Honzíka, ale i mne.
Co říci závěrem? Nejsem zastáncem toho mít doma vše, co mají ostatní a o čem se říká, že je prý IN. Myslím si však, že nošení miminek v šátku opravdu není móda. Je to prostě ta nejpřirozenější věc na světě, kterou znali již naši pradědečkové a na kterou jsme v tom příliš technickém světě nějak zapomněli. Jsem rád, že se k němu lidé zase pomalu vrací.

Když jsme si pořizovali šátek na nošení našeho čerstvě narozeného syna Péťu, považoval jsem ho logicky v rámci své mužské racionality především za vychytaný prostředek určený k přemisťování dítěte odněkud někam, případně k uvolnění rukou k domácím pracem.

Od té doby mi ale přibylo pár postřehů, které spadají spíš do skupiny pocitů a vnitřního prožívání. Než se o ně ale podělím, budu muset napsat nějaký úvod o nošení dítěte v šátku obecně a v naší rodině zvlášť, protože to není tak úplně běžná záležitost. To ostatně často odezírám z výrazu lidí, které potkáváme, když se s Péťou přemisťujeme přes veřejná místa.

Šátky nebo něco podobného účelem a provedením se k nošení dětí používaly a používají asi po celém světě po naprostou většinu historie lidstva. V posledních asi 50-60 letech v průmyslových společnostech byly nahrazeny udělátky na kolečkách, přičemž tato doba je dost dlouhá na to, aby zde lidé zapomněli, že to kdy bylo jinak. Podrobnosti týkající se bohatnutí naší společnosti, módy, stavby chodníků a komerční výhodnosti výroby kočárků před výrobou pruhu látky vynechám. Podstatou nošení dítěte v šátku je v těsném kontaktu mrněte s nosičem či nosičkou, což zahrnuje teplo, dotyk, zvuk dýchání a tlukotu srdce, vůni i hlas, houpání chůze. Taky to znamená nemalý fyzický výkon pro nosiče, třeba Péťa momentálně váží tak devět kilo, ovšem zase skvělou průchodnost terénem, a to nejen horským, ale i architektonickým.

Protože naše první dvě děti jsme vozili v kočárku, musel jsem si s Péťou zvyknout na spoustu věcí. Na rozdíl od dospělého člověka kojenci nevadí, že se choulí i tři hodiny v kuse víceméně v jedné poloze, pevně podepřený napnutou látkou. Jako novorozenec nám po zasunutí do šátku po několika minutách usínal, probouzel se jen když chvíli necítil houpání chůze nebo byl z šátku vytahován. Dnes je přiměřeně zvědavější a spí míň. Až snad na jednu vyjímku nikdy v šátku neplakal, i když ozvat se umí, pokud se mu něco nelíbí. V šátku je vždy schoulený, rovnější v bdělém stavu, ve spánku má uvolněnou pozici mírně vysypaného plyšového medvídka. Dokud jsem ho nosil spíš za účelem rychlého přesunu, byl jsem hlavně spokojený s tím, že nepláče a spí, ale musel jsem si zvykat na reakce jiných lidí. Často se stávalo, že ho neviděli. V zimě byl samozřejmě zapnutý pod bundou, ale lidé to obrovské mužské břicho s vykukující dětskou čepičkou neviděli asi spíš proto, že takové věci se prostě podle jejich přesvědčení nedějí (jak ostatně stále tvrdí T.Pratchett). Když potom Péťa o sobě dal znenadání nějakým zvukem vědět, dost lidí se leklo. Podotýkám, že jinak nejsem nijak obtloustlý, a v naší mrňavé čtvrti i v kostele na mši měli dost času si mne takto zafixovat. I moje odpověď na dotaz "kde máte dítě?" vyjádřená poplácáním po břiše přivedla pár spoluobčanů do rozpaků, protože náhle se to opravdu nedalo přehlédnout. V obraze byly hlavně hanácké kostelové babky, protože jak jedna podotkla, takhle se přece dřív děti nosily a ona si to pamatuje. Říkalo se tomu nuoša.

Když jsem začal s Péťou chodit párkrát i sám na procházky, to aby si jeho máma odpočinula, stala se mi zajímavá věc. V tu dobu byla zima, dost sněhu, a já se s ním procházel zarostlou cestičkou kolem Mlýnského potoka, kde zrovna moc lidí nechodí. Nutnost jít ve vysokém sněhu s ledovou kůrou pomalu a věnovat pozornost našlapování mi nějak vyplynula do nápadu jít co nejpomaleji a vykašlat se na to, kolik toho ujdu. Vždyť na tom vůbec nezáleželo, šlo jen o to být hodinku venku. Když člověk jde hodně, ale hodně pomalu, takže se to trochu podobá zpomalenému videu nebo cvičení sestavy tai-či, všechno má najednou jinou perspektivu. Napřed jsem hodně ostře začal vnímat stromy, jejich barvy a strukturu. Taky zvuky vydávané ptáky a sněhem pod nohama. Potom se moje pozornost obrátila k Péťovi, spokojeně spícímu na mojí hrudi pod několika vrstvami oblečení. Vnímal jsem ho pochopitelně i předtím, občas se zavrtěl nebo vzdychl. Teď to mělo jinou kvalitu, po nějaké době jsem slabě slyšel jak dýchá, cítil to na těle, a moje kroky a dech se sladily s jeho dechem. Jenom občas Péťa ze spánku zamlel ručkama na mých bocích. Kolem bylo jen ticho, stromy, sníh. Kolikrát má chlap čas a příležitost být takhle v kontaktu se svým dítětem?

Spolu s Péťou chodíme dál (když ho zrovna nenese máma). Nosím ho taky doma, protože tak rychle usíná a šetří to ruce. Ale nejenom to. Je to pro mne zážitek. Pokud si někdo myslí, že spektrum zážitků považovaných muži za příjemné nebo užitečné nemůže být moc široké, já bych dodal, že to nevylučuje objevitelské cesty. Už dokážu poznat, kdy se z rychlého rytmu nádech-výdech čerstvě usnutého stane pomalu hluboký a tišší nádech-výýýdech-přestávka hluboce spícího synka, kterého je možno šoupnout do pelechu. Když se v šátku mele a kroutí, stačí ho rukama přidržet za zadeček a za hlavu, víc ho přitulit k sobě a zahoupat. Už jsme si zvykli, že před tím než usne, nebo vůbec když se mu něco nelíbí, začne vydávat dlouhé vydechované éééééééé..., pokud má ovšem hlad změní se to brzy na ÉÉÉÉÉÉÉ!!!,a je potřeba zdrhat domů. Ve městě u rušné silnice se při hlučném průjezdu kamionu Péťa úplně neprobudí, ale maličké ručičky opřené o mé boky se náhle zatnou do mého trička. V šátku má v zásobě spoustu výrazů: roztomilé spící miminko s pootevřenými rty, nehybný výraz a pohled meditujícího mnicha, rychlý úkryt obličeje do hloubi šátku, po kterém kouká jen čepice nebo vlasy, tázavý obličejíček obrácený vzhůru k mému (kontrola mého výrazu?) nebo taky hlavička maximálně vystrčená a obrovitánské vykulené oči (pohled na velká, sluncem prozářená vitrážová okna). Mockrát jsem četl a slyšel, že otec si vytvoří k dítěti silnější vazbu, pokud je u porodu. K zamyšlení předkládám, jestli nošení dítka v šátku není podobně blahodárné. Možná by někomu mohlo připadat, že to není v souladu s image drsného chlapa, hlavy a živitele rodiny, ale já to tak necítím - na rozdíl od popostrkování kočárku po chodníku. Nosit ne zrovna lehké dítě mi připadá spíš jako práce a ochrana, což je zrovna tak mužské jako ženské. Chápu, že pro matku dítěte jsou takové postřehy běžné a nenapadlo by ji o tom psát. Pro mne to je něco, s čím mám potřebu se sdílet. Zrovna tak jako mám potřebu sdílet se se zážitky ze sjíždění vody nebo z treku po horách nebo z pracovních trablů. Mluvit s ostatními muži o svých pocitech ohledně svých malých dětí je poněkud neobvyklé. Pokud by to ale někdo četl jako popis toho, že provádění procesu A za podmínek B ...tak proč ne.

18.4.2006 Petr Klásek

---

Most famous online casinos with bonuses and free money on the net. Offers of free casino online gambling product. There are many of online gambling specials for you. We provide free bingo games here with many Online gambling bonuses.